Začátek jsme neměly s Aninkou úplně harmonický. Kdo by to byl řekl (o ME/ CFS a FND jsem netušila), že moje problémy s trávení po bezproblémovém porodu způsobí paralytický ileus (o něm je článek na mém pracovním webu)? Takže poprvé jsme spolu spaly až po čtyřech dnech. Ale to jsem nečekala, že už v roce a půl budeme prvně spát bez sebe.
V červenci jsem si vyzkoušela PEM v plné síle, post exertional malaise, únava po zátěži. Teda – označení „zátěž“ je naprosto relativní a pro moji hlavu pořád dost neuchopitelné. Přeběhla jsem Krkonoše, několikrát vyběhla na Ještěd, na Solisko, tančila týdně několik hodin…
Teď jsem byla u našich, dvě dopoledne jsme zajeli autem do nějakého obchodu, jedno dopoledne jsem byla na úřadě. Obden s Ani v bazénu tak na hodinku (já si tam postávám u kraje, nebo se nechám nadnášet, žádný těžký sport. Vlastně žádný sport). Už od pondělí jsem cítila, že se mi hůř artikuluje a zhoršují se mi bolesti kloubů. Nakonec jsem si vytelefonovala silnější léky pro akutní případ a sjela jsem se! Super! Zabraly!
V pátek jsme měly horečku, tak jsme ho proležely. V sobotu jsme s taťkou pár desítek minut měřili délku plotu a v neděli už jsem jen balila kufry a chystali jsme odjezd. Po obědě začaly známé křeče v břiše, v zádech a zimnice. Aha, no tak jsem se přetáhla…?
Z měření plotu? Nebo z toho balení kufrů?
Beru paralen, hořčík, piju sladké pití, jedeme autem, nepřechází to. Cestou koupíme test, covid je ale negativní. Píšu spolunemocné kamarádce, když už je to na hospitalizaci. Prý „až už se nemůžu vůbec hýbat“.
Už jsem jí neodpověděla.
Ztuhlo mi všechno.
Dokázala jsem hýbat jen očima a mluvit po slabikách. Ještěže má Radek zkušenosti jako osobní asistent u lidí s kombinovaným postižením.
Dojeli jsme do nemocnice, tam mě na invalidním vozíku předal sestřičce a jel se věnovat Anince. Já zatím zůstala vždy ležet v poloze, ve které jsem skončila po dalším vyšetření. Jak mi dopadla hlava, ruka, noha, tak byly, dokud mě nepřišel vyšetřit někdo další. Otrava.
Ale co moje miminečko?
Z toho bude hospitalizace, to je jasné. Ale teď bude muset, chudinka moje malinká, spinkat bez maminky prvně už v roce a půl!
Ne, to že jsem nemohla hnout ani malíčkem, mi tak nevadilo. To bylo prostě jenom něco dalšího otravného. Ale když jsem si uvědomila, že bude moje holčička bez maminky už v roce a půl, protože je maminka neschopná i kloudného slova, to mě naprosto rozložilo. A nemohla jsem si ani utřít slzy z očí, ani se vysmrkat, tak jsem si to odbrečela zcela neskrývaně. Stejně jsem byla většinu času v místnosti sama.
A co na to moje miminečko?
Kolem desáté večer mi přivezli tašku a kdyby Ani už uměla mluvit, bylo by to asi takhle:
„ahoj mami, tady máš tašku, pusu a tati, jdeme. Papa.“
Prostě pusu, papa a čau. Konec.