Děti padají. Každou chvíli se uhodí do hlavy, zakopnou, narazí, nevyberou smyk a plácnou sebou… S tím se tak nějak počítá. Ani už má za sebou pádu spoustu. Z gauče, z postele, ze schodů, z jídelní židličky, několikrát hodila záda na dlažbě. A některé rány do hlavy jsou opravdu děsivé.
Co je ale pro mě ještě děsivější, je představa, že ji jednou kvůli pomalosti těla nechytím, i když se jedná o pád, kterému bych mohla jinak celkem snadno zabránit.
A stejně to bylo s pádem, který vedl k bouli, se kterou přes Vánoce vypadala jako Klingon. A jak postupně čelo oplasklo a boule uprostřed měnila barvu, tak z ní byla na pár dní duhová jednorožka.
Nebudu se zabývat jeho průběhem, ale co následuje, to stojí za to. Řvoucí dítě se od Vás neodlepí, nemůžete mu sáhnout ani na bačkorku, oukej.
Ale ta nejistota… Vyhlížíte krvácení z nosu, z ucha, když to jde zkoumáte zorničky, čekáte, kdy začne zvracet.
Když se uklidní dítě, rozbrečíte se Vy, omlouváte se, že Vás to mrzí a je Vám to strašně líto. A dítě se rozbrečí znovu. A tak ještě během několika dalších hodin několikrát dokola.
Po dvou hodinách dobré? Tak otřes mozku to není. Zlomenina lebky zřejmě taky ne. Ale některé následky rány do hlavy se můžou projevit i po více než 48 hodinách a i přes to, že dítě s boulí na hlavě už po hodině zase litá člunkový běh mezi obývákem a pokojíčkem a na každém konci hlasitě bafá na jednoho z rodičů.
Děti jsou celkem dobře omyvatelné a pružné. Když vím, že i po pádu z kočárku za jízdy může mít jen modřiny, po ráně golfovou holí jenom bouli, tak by byl člověk hned klidnější.
Ale zároveň bezvědomí se zástavou dechu kvůli subduralnímu hematomu nemusí být po žádné velké ráně. To už jsme v rodině taky zažili.
Fujky a snad už nikdy více 